fbpx
Expedice

Jižní Amerika

Tušíte jaké to je dát práci vale, sbalit kufr, odletět do Chile tam koupit motorku a tři měsíce se prohánět po Jihoamerickém kontinentu? No my jsme to také netušili!

Latinská amerika – dobrodružství se zárukou

Už ve chvíli, kdy jsme absolvovali náš první větší moto výlet bylo rozhodnuto o dalším rozmaru.

A zatímco Pavlík vždy toužil vyjet do východu slunce a prohánět se dalekou a širou stepí matičky Rusi u svého spolubojovníka tvrdě narazil. Mejzloš – naočkován nekonečnou sérii kompilací “We love Russia!” razantně odmítl tuto destinaci.

Jeho oko lačnící po horkokrevném dobrodružství tedy spočinulo na opačné straně planety, byl tedy vybrán Jihoamerický kontinent.

V následujících měsících se udála série intenzivních příprav složených z lekcí španělštiny, intoxikací desítkou vakcín, nakupování expedičního vybavení a videokurzů Salsy.

Mezitím se nám ještě podařilo získat třetího člena výpravy –  mlčenlivého Michala. Mejzlošův zádumčivý spolužák ze školních let byl více než žádaným doplněním týmu. Divoký vyznavač dobrého pití a zároveň jediný manuálně zručný, klíčové vlastnosti, které ho doslova předurčili pro výletování v naší společnosti

Už jen tedy stačilo sbalit kufry, a vybrat výchozí destinaci: Chile, Švýcarsko Jižní Ameriky. Zemi, ve které ctí evropské hodnoty, nepotřebujeme víza a s nejlevněší akční letenkou. S obrovskou kuráží a velkýma očima, jsme si zvolili i odvážný cíl – nejjižnější části jižní polokoule, město Ushuaia.

Když Čech kupuje čínskou motorku v Chile

Po příletu do hlavního města se ihned ujímáme našeho prvního úkolu: dostat se do Mekky všech motorkářů, místo magického motorealismu Casa Matte. Během dne se seznamujeme s ostatními hosty, kteří různě přijíždí a odjíždí. Skoro každý nám tu ale pomalu ruší pocit vyjímečné cesty. Jeden motorkář jede z Aljašky až na jižní cíp, druhý pro změnu okolo světa. A nechybí ani 70-ti letý japonský důchodce Tamaki Wakata. Je načase si přiznat, že navzdory všemu jsme úplní gringos.

První rozčarování nám ale nemůže sebrat chuť do našeho dobrodružství a tak se vydáváme na calle Lira. Ulici, která je centrem všeho okolo motorek. To co však vidíme předčilo i naše nejodvážnější fantazie. Calle Lira je zhruba dvoukilometrová ulice, kde metr, co metr, krok co krok je obchod s motorkami, doplňky nebo náhradními díly. Hotová Red Light district pro motorkáře.

Královskou kubaturou je zde 125-tka s tradičním léty prověřeným vzducháčem od Hondy, jenom v čínském podání a kvalitě. Jiná nežli čínská produkce je nejenže nedostatková ale I nepoměrně dražší. My ale míříme výš, a nakonec vybíráme MOTAR 250 – čínskou kopii Hondy XTR 125 jen s trochu větším motorem.

Byrokratická maňána: zítra, později, nebo nikdy

Latinská amerika je země uvolněných mravů a všichni zde vyznávají filozofii Maňána, Maňána – tedy všechno co je možné i nemožné odložit na zítra, je odloženo MINIMÁLNĚ na pozítří. To však v kombinaci s perverzní zálibou v kultu byrokracie dělá z každé oficiální záležitosti kafkovské peklo na zemi.

A jen díky našemu zápalu a nadšení se po týdnu papírování a běhání po úřadech stáváme hrdými vlastníky našich čínských krásek.

Po počátečních peripetiích, kdy se už při testovací jízdě rozbilo na každé motorce něco jiného, konečně vyrážíme směrem na jih.

Konečně kolama dolů!

První větší a zároveň poslední zastávkou před divočinou je Pucón. Městečko nad kterým se majestátně tyčí vulkán a je obklopeno jezery, které se navzájem předhánějí v kráse. Pro nás je to jediná šance na vylepšení či opravu našich čínských motarek. Co se od teď rozbije nebo nebude, se bude moci vyřešit až v Argentině. 

Naštěstí ani zde není nouze o vstřícné motoútočiště v podobě motocampu Pucon, kde sháníme vše potřebné. Místní svářeč nám vytváří nosiče motovaků, dokupujeme poslední náhradní lanka, olej  nářadí a vyrážíme objevovat divokou krásu Patagonie!

Chilská Patagonie, divokost, hory a ploty

A najednou je tady Puerto Montt, začátek známé a oblíbené cesty – „Caretera Austral“ a brána do Chilské Patagonie. Vcelku nezajímvé městečko, kde 3/4 roku prší necháváme za sebou celkem rychle a než by člověk řekl “Hola!” už nám prach a štěrk létají od kol.

To, že nás hned v prvních kilometrech čeká série trajektů, jsme věděli a tak nejsme zaskočeni, co nás ale překvapuje je opravdu dechberoucí krása přírody a divokost.

Stejně tak, jako se dobrodruzi kdysi dávno pomalu prosekávali pralesem, i my pomalu postupujeme šotolinou Caretery Austral. Tedy tak si alespoň připadáme, protože naše offroadové zkušenosti ve spojení s čínskýma motarkama nám dávají přesně tento pocit.

Právě proto se každý den snažíme hledat půvabné místo v divočině, kde přespíme a konečně budeme do plna nasávat ten pravej pocit svobody. To se však tady ukazuje jako nečekaný problém. Díky všudypřítomným plotům a neprostupnému terénu je téměř nemožné uhnout kamkoliv mimo silnici. K nelibosti všech výletníků tak většinu večerů zakončujeme v kempu.

Čím více jedeme na jih, tím je větší zima, prší a dny se krátí. Smějeme se nad tímto paradoxem a trpíme, protože na rozdíl od kolem projíždějících adventure jezdců na BMW nemáme vyhřívané rukojeti řidítek. Den zakončujeme u obrovského “Lago General Carrera”. Jezera, které je přibližně 4X větší než Praha. a nesčetněkrát krásnější. Pokud si to nedokážete představit, tak je to přibližně jako 261 milionů fabií.

Catedral de Mármol: magnet na turisty

Zdejším magnetem na turisty je “Catedral de Mármol”, mramorové jeskynní komplexy uprostřed jezera. Nehledě na počasí jsme už při lezení do člunu všichni šťastní za změnu dopravního prostředku a natěšeně jsme připraveni vidět krásy nesmírné.

Když se ale přiblížíme k šutru uprostřed vody, dostaví se zklamaní. Jednak proto, že na fotkách vypadají jeskyně o dost větší a majestátnější, ale hlavně – žádná hra světel a stínů se nekoná, protože je každou minutou větší a větší tma a mračna se nad jezerem honí jak z katastrofického filmu.

  Samotná jízda lodičkou se nakonec stává daleko větším zážitkem než ona mramorová sláva. Vítr je silnější a silnější, a s ním i vlny, které mohutnými nárazy dělají obrovské rány, které třesou celou loďkou.

Villa O’Higgins: Cesta do pravěku

Před námi se vznešeně zvedají majestátné hory s bílou čepkou na vrcholu, a zároveň se noříme do stále hustější vegetace. Všude kolem nás to vypadá jako kdesi uprostřed džungle, navíc začíná opět pršet, takže hotovej Vietnam.

Vymrzlí a unavení dojíždíme do Puera Yungay, posledního ze série čtyř trajektů, který musí absolvovat každý, kdo chce projet celou Carreteru Austral, tedy z města Puerto Montt až do Vily O’Higgins. Začíná být chladno, mlhavo a cesta na druhý břeh připomíná spíše cestu do pravěku.

I přes to hrdinně dojíždíme posledních sto kilometrů a najednou stojíme u cedule “Fin de Carretera Austral” kde se obrovskou radostí pózujeme na společné foto, dál už to jde jenom pěšky nebo lodí.

Za necelých 12 dní jsme projeli 1200-ti kilometrovou trasu vedoucí snad nejkrásnějším kusem přírody, který jsme kdy viděli. Tím končí i první etapa našeho putování a je třeba se rozloučit s divokou krásou, která se každým rokem stává více a více turistickou atrakcí a cestou, jenž byla v minulosti offroadou výzvou plnou prachu a kde se musela a brodit téměř každá řeka. 

Caleta Tortel, zašívárna na důchod

Vracíme se tedy zpět, k nejbližšímu přechodu do Argentiny. Cesta je čarokrásná jako předtím, ale ne už tolik dobrodružná, neb má člověk pocit, že už neobjevuje zapomenuté kousky světa, tak jako to kdysi dělali Hanzelka se Zikmundem nebo Eduard Ingriš.

Proto si trasu zpestřujeme návštěvou rybářské vesničky Caleta Tortel.

Jejíž název okamžitě měníme na Caletu Bordel, ne protože by tu byl takový nepořádek, ale právě naopak. Nádherná malá vesnička je vybudována na kůlech, které drží domky nad vodou zálivu. 

Jediné co se všude válí je pomalá a hustá mlha, která dodává vesničce jedinečnou atmosféru. Pavlík je z tohoto místa natolik unesen, že zařazuje Caletu Tortlel na seznam míst, kam se odstěhuje na důchod.

Úprk do Argentiny

Článek bude brzy doplněn.

« z 2 »
ŠTÍTKY
Podobný obsah
Afrika

1. 5. 2022

Multistán

27. 3. 2022

Začátky

2. 5. 2016